Vyprávění

Byl jednou jeden Reggie

Jezevčík – co myslíte, existuje na první pohled legračnější psí plemeno? Kamkoli se hnu, už z dálky na nás pokřikují, někdy doslova vřískají, děti i dospělí různého věku a pohlaví: „Sausage dooooooog!” (volný překlad: párkový pes).

I když se to tak zprvu může zdát, při výběru druhého pejska jsem překvapivě nešla jen po vzhledu. Chtěla jsem tentokrát i hodného pejska. Proto pokaždé, když jsem potkala pejskaře s jezevčíky, hned jsem se pídila po tom, jací jsou a zda jsou majitelé s volbou rasy spokojení. Každý z nich mi potvrdil to stejné – společenský, hravý, loajální, svého rozhodnutí prý litovat nebudu. Tady je potřeba říct, že majitelé jezevčíků jsou tajnůstkáři a očividně v tom nechtěli zůstat sami. To, že jsou jezevčíci taky dost paličatí, vyčůraní a hluční, přede mnou úspěšně ututlali.

Já na otázky tohohle typu teď reaguju možná až moc upřímně. Třeba tuhle mě zastavila rodinka: „Jé, to je ale krásný jezevčík! Víte, my si ho chceme taky pořídit. Je hodný?” „Ne,” odpovím příliš rychle a snažím se to napravit omluvným úsměvem. Prvotní nadšení rodinky střídá zmatení, děti nasazují mračáky a všichni zklamaně pokračují ve své cestě. Ti odvážnější se hned zkraje ptají, zda si můžou pejsky pohladit. Forrest je milovník všech dvounožců, hlavně těch trpasličích, takže se nechá drbat zcela dobrovolně. Často se ale stává, že ho dotyčný jednoduše obejde a sápe se radši po jezevčíkovi. Forrest pak jen přešlapuje na místě a zdrceně sleduje ruch kolem Reggieho. Ten už ale zdárně repeluje ostatní hlasitým štěkáním. Taky se celý nasupený rád staví na zadní a výhružně hrabe pacenkama ve vzduchu. Děti před ním nechápavě ustupují, dospělí se smějí. Varovné signály rodinám předáváme průběžně, svědomí mám v tomhle ohledu čisté, ale jedno vím skoro jistě – všechny ty rodinky si jezevčíka stejně pořídí a budou doufat, že ten jejich bude jiný. Tak vám držím pěsti.

V první třetině roku 2019, tedy v době, kdy jsme se po jezevčíkovi začali shánět, jsme se rozhodli stěhovat z jižnější části Anglie, z Kentu, na sever, do oblasti Durham. Mohla jsem tak projíždět inzeráty obou míst, protože jsme tam i tam čas trávili tak nějak nastejno. Celkem rychle jsem objevila štěňátka z města Darlington a psí maminka byla tak nádherná, že jsme se okamžitě rozhodli se na pejsky jet podívat. Zase jsme šli po klukovi a k naší radosti byl zase volný jen jeden poslední. Vybírat si mezi smečkou krásných štěňátek, co voní jak keksíky, a říct třeba dvěma z nich „ne” a jednoho si pak odvézt domů, by mi lámalo moje křehké pejskařské srdce. 

Když jsme přijeli na místo, mimo majitelky pejsků se s námi přišla přivítat i štěněčí maminka a byla ještě krásnější než na fotkách. Byla drobná, skotačivá a z profilu měla od tlamky ke krku pomačkanou, svraštělou kůži, která vytvářela dojem neutuchajícího, přitroublého úsměvu – ten úsměv je chválabohu dědičný. Mamina se jmenovala Mustard (Hořčice). Na pozdrav jsem jí z legrace chtěla potřást pravicí a poděkovat za vydařená štěňata. Hořčice ale zjevně nebyla zvyklá dávat pac, gesto ji překvapilo, neustála to a groteskně se svalila na zem. Hrozně mě to rozesmálo a říkala jsem si, že tak nemotorného psa jsem jakživa neviděla. Ani v tomhle ohledu jablko nespadlo daleko od stromu. 

Majitelky pejsků nás hned na začátek překvapily tím, že pejsci jsou na výběr nakonec dva, protože první potenciální zájemci se jevili spíše jako obchodníci než milovníci psů. Přinesly nám oba pejsky, ale i přes prvotní obavy z těžkého rozhodování to štěňata rozsekla během několika prvních vteřin za nás. Jedno totiž hned zkraje znuděně odkráčelo pryč z místnosti a to druhé se mi začalo sápat na klín. Jako typický zástupce něžného pohlaví jsem si možná měla vybrat to, které nás nechtělo, ale samozřejmě jsme dali přednost tomu, co s námi dobrovolně zůstalo. S Willem jsme si štěně předávali, na střídačku ho ňuchňali a začali jsme mu říkat Reggie. To jméno jsme měli v plánu dlouho dopředu. Po tom, co jsme zkoukli Legendy s bratry Krayovými v podání snového Toma Hardyho, jsme si nejdřív usmyslili pořídit jezevčíky rovnou dva, dvojčata Ronnieho a Reggieho. Ten nápad ale vznikal za postupného vyprázdňování nejedné lahve vína, a tak jsme se po vystřízlivění shodli na tom, že jeden pes navíc úplně stačí a bude se jmenovat Reggie, který byl blázen jen trošku. 

Po několika týdnech netrpělivého čekání jsme si konečně Reggieho jeli vyzvednout a nemohli jsme se dočkat, až ho představíme Forrestovi. Musím přiznat, že jsme měli strach, aby na něj Forrest nebyl moc „hr” a nebohé štěně neterorizoval. Ono se ale docela rychle ukázalo, kdo koho ve skutečnosti bude terorizovat. Štěně se rychle otrkalo a stejně jako nás si i Forresta omotalo kolem prstu. 

Tak jak jsem s Forrestem a jeho tréninkem byla docela pečlivá, u Reggieho šlo všechno stranou a doteď nereaguje ani na základní povel „sedni”. Zpočátku se jevil jako bezproblémové štěňátko, co si běhá na volno, čůrá, kde má, ostatní psy s ledovým klidem ignoruje a jen rád tiše sleduje dění okolo sebe. 

Co nás doopravdy čeká, nám názorně předvedl po svém tragickém pádu ze schodiště. Bylo to druhý den, co jsme se přestěhovali do Hartlepoolu. Vybalovala jsem zrovna věci v kuchyni, když v tom slyším kvílení srovnatelné s dětským pláčem. Jako správná matka, nakopnutá čerstvě nabytým adrenalinem, přeskakuju nevybalené krabice, schody beru po třech a vyběhnu nahoru v rekordním čase. Reggie leží, smutně kouká a snaží se postavit na všechny čtyři, jenže jedna packa neposlouchá. Jedeme okamžitě na veterinu, kde mu dělají rentgen a usuzují, že nožka je zřejmě zlomená, nicméně u štěněte se to hodnotí špatně, protože kosti nejsou zcela vyvinuté. O pár set liber později Reggie dostane dlahu a zákaz řádění i procházek. Doma jsem postavila ohrádku, nachystala krabici na spaní a ven ho brala v náručí, kde se mu od kolemjdoucích dostávalo spousty lítostivých pohledů. Vysvětlete ale štěněti, ať je v klidu. První minuta nepozornosti a Reggie si umně dlahu sundá. Nasadím ji zpátky, ale co nevidět je zase dole. Když pak jen o jeden den později vidím Reggieho vesele poklusávat napříč pokojem, dlahu v hubě, hodnotím jeho stav za „uzdraven”. 

Když Reggie dosáhl úctyhodného věku šesti měsíců, Forrest se musel naučit bojovat o vlastní misku, protože hladová špagetka neměla nikdy dost, a fakt, že jsem pracovala z domu a byla mu k dispozici nonstop, pomohl vytvořit nezdravou závislost na mé osobě. Doteď ze mě nespouští oči, jen nerad mi dává vycházky bez svého osobního dozoru a při společných procházkách pro jistotu odhání všechny možné i nemožné nápadníky. 

Jednou nás tak v parku zahlédl psí trenér a bavil se pohledem na to, co všechno dělám špatně. „My na pamlsky nevěříme, taky mu neříkejte, že je všechno v pohodě, když začne vřískat – myslí si pak, že to, co dělá, je správně. Nebojte se jemně zacukat za vodítko a říct mu a-a.” Pozn.: Cukám a „a-ám” už asi druhý měsíc, ale zřejmě špatně, protože zatím změna žádná. „On vás chrání,” pokračuje a při pohledu na můj výraz honem dodává: „Já vám to dokážu, pusťte ho na volno.” Psí trenér měl s sebou tři pejsky. Jen co se ke mně jeden z nich přiblížil, Reggie se přiřítil, uši ala Strýček Fiddo, běhal kolem mě v kruzích, štěkal na všechny strany a klid nenastal, dokud je všechny  neodsunul aspoň o pět metrů daleko. Při uvědomění si, že mě ten pes bezmezně miluje, se mi dojetím roztahují zorničky a zbožně sleduju Reggieho představení – doteď jsem totiž byla přesvědčená, že má pan špagetka strach jen sám o sebe. A i když mi to chování podivným způsobem lichotilo, s trenérem jsme se domluvili na lekcích, které tohle nežádoucí chování (snad) brzy odstraní. Tak si držím pěsti.

Doma je Reggie mazel a kromě té, říkejme tomu, posedlosti jídlem je miláček, co se rád tulí, hraje si a pere se s Forrestem a rozdává kolem radost svou rozkošností. Zbytek dne proválí v pelechu nebo paří se spolubydlícím hry na Xboxu. A i když Forrest zpočátku nebyl novým přírůstkem nadšený, můžu teď s jistotou říct, že se z nich postupem času stali nerozluční bráchové, přesně jak jsem doufala, a jeden bez druhého už by nedali ani ránu. Ostatně, co bych si bez toho malého podivína, osobního strážce a ohřívače v jedné psosobě počala já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *