Jak jste si asi všichni už všimli, rozmohl se nám ve světě moribundus jménem koronavirus, který nás dělí od většiny dvounožců, a to od našich nejmilejších až po spoluobčany docela cizí. V Čechách se protipandemická opatření neobejdou bez roušek, v Británii nám „stačí” nevycházet z domu. A pokud už ven musíme, držíme si od ostatních odstup minimálně dva metry. Jsme tak odkázáni trávit většinu času mezi čtyřmi stěnami a s těmi, se kterými jsme se zcela dobrovolně rozhodli sdílet domácnost. Řada vyvolených (zdravotníci, prodavači, dopravci, atd.) pokračuje ve své práci a díky všemu, co pro nás ostatní v těchhle chvílích dělají, jsme si začali vážit toho, co jsme už dlouho pokládali za samozřejmost. Stali se našimi hrdiny všedního dne a my jim za to společně tleskáme. Někteří šťastlivci můžou vykonávat práci z bezpečí domova a jiní zůstali napospas své domácnosti bez možnosti pracovat. Já se řadím do obou posledních skupin, ale protože práce, kterou z domu dělat můžu, zabere sotva pár hodin, většinu dne mám takříkajíc volno. Ať tak či onak, jedno máme všichni společné − obáváme se, co bude nebo nebude. No, všichni… Všichni až na naše čtyřnohé miláčky, kteří korony ani koruny neřeší a naopak si setsakramentsky užívají leháro ve společnosti člověka, který by jinak pobíhal všude možně. Tomu je teď konec. Nejlepší přítel psa je konečně doma. A radost neskrývám ani já. Jej! Celý den s mými psy, to je paráda. Co může být lepšího? Konečně můžu žít svůj sen naplno!
Moje rána jsou díky mé práci hodně brzká. Automaticky se proto vzbudím v 5 ráno a vytáhnu kluky z postele. I oni jsou zvyklí, a tak poslušně běží za mnou, aby vyhodili první ranní bobky. Po venčení se vzorně vydezinfikuju a nachystám snídani pro sebe i chlupáče. Dám sprchu, nahodím základní vrstvu make-upu, ať se sousedi neleknou (venku se rozednívá, a i když jsou ulice o poznání prázdnější, objevují se tu první psovodi), a jdeme na druhou ranní procházku. Tak to bychom měli první dvě hodiny celého dne za sebou. Co teď?
Přichází část dne, kdy se cítím provinile, kdykoli jen položím zadnici na křeslo. V tuhle hodinu jsem normálně v plném pracovním nasazení a tak se dám do uklízení. Prach, kuchyň, koupelna. Vysávání nechávám jako poslední činnost. Forrest vysavač nemá rád. Napadá ho, štěká na něj. Ze začátku se snažím být vždycky trpělivá a posílám Forresta ven z místnosti, kde ho odměním „kokinkem”. To slovo je dobře známé oběma mým psům. Ani se neotočím zpátky k vysavači a je to tu znovu. Štěkot a agresivní chování vůči hlučnému stroji. Proti komu si ten pes asi myslí, že bojuje? Reggie je oproti němu úplně v klidu a nerušeně pokračuje ve spánku. Kokinka došla, Forrest štěká a já (teď už) bez zájmu o zachování zdraví svého sluchu courám s vysavačem dál napříč obydlím. Dům je uklizený. Tak to bychom měli další dvě hodiny pryč.
Začnu se věnovat práci. Bohužel mi chybí pracovní stůl nebo vůbec místo na něj, proto si kecnu doprostřed postele, rozložím papíry kolem sebe, otevřu noťas a jedu. Jedna hromada čeká na zpracování, druhou je potřeba zkontrolovat, třetí zkonzultovat, čtvrtá ještě není ready ke zpracování a pátá je hotová. Hlavní je dodržovat systém. Někde blízko se začne ozývat vrčení, ultrarychlý běh a klouzání po podlaze. Ne, ne, prosím ne. Forrest vyskočí na postel a hodí smyk přes hromady papírů. Kámo, tohle není žádný Gran Turismo! V hravě bojovné pozici běhá podél postele sem a tam a upravuje pořadí všech papírů. Jeho pohyby zdola kopíruje Reggie, který na postel hned z několika důvodů nevyskočí. Hlavním důvodem je bez debaty lenost. Burácím: „DOLŮŮŮ!” Forrest se zapře, naposledy zadníma nožkama promíchá dokumenty a končí na podlaze. Situace se opakuje, dokud se oba neunaví. Ani to ale pracovnímu nasazení neprospívá. Forrest si pomůže na postel sám a po procházce přes každičký jeden list papíru a několika otočkách ulehne v mém klíně, hlavu přes moji ruku. Reggie nechce zůstat pozadu. Vyhoupne se na zadní, natáhne se jako nudle, položí svoje přední tlapy, které jsou vzhledem k jeho vzrůstu legračně velké, na postel a nahodí Disney oči. Když si ho nevšímám, rozštěká se v těch nejvyšších tóninách. Ani hluchý by to mučení nevydržel. No, dobrá. Neohrabaně ho vyzvednu volnou rukou na postel. Po procházce přes každičký jeden list papíru a několika otočkách ulehne vedle mě, hlavu přes moji ruku. Práce s počítačem se právě definitivně stala nemožnou.
Je odpoledne, venku svítí sluníčko a tak se vydáváme na třetí okružní jízdu po okolí Redcaru. Na našich procházkách ale ani epidemie nic nezmění. Reggie neúnavně štěká na každého psa, takže se všem, koronavirus nekoronavirus, vyhýbáme obloukem a po půl hodině končíme znovu doma. Nastávají dvě minuty intenzivního řádění, klouzání po podlaze, kousání a pokusů o převzetí moci jednoho nad druhým. Potom oba vyčerpáním ulehají. Je klid. Takřka celé pozdní odpoledne prospí a já se můžu věnovat jakékoli nehlučné činnosti. Uvařím si oběd a kafe, dám se do práce.
Je půl sedmé. Ani se nemusím dívat na hodiny. Vlčí mláďata se totiž opět probouzejí k životu. Perou se, skotačí a věnují mi dlouhé vyčítavé pohledy. Ano, je čas večeře.
Večery po posledním provětrání tlapek netrávíme jinak než tulením. Koukáme společně na Gilmorky (nemůžu za to, jak je mají kluci rádi) a soutěžíme, kdo první odpadne. Překvapivě to nebývám já, i když mám standardně půlnoc už v devět večer. To je to brzké vstávání.
První týden domácího vězení je úspěšně za námi. Všichni jsme přežili bez větší újmy na zdraví, jen se mi zdá, že začínám slyšet hlasy, které sice vycházejí z mých úst, jenže docela jistě nepatří mně, ale mým psům…
