Život v koronténě − týden třetí

Další týden domácího vězení se nám vyjasnilo a výrazně oteplilo. Krásné počasí vyhání lidi pracovat či odpočívat do svých zahrad a k nim se samozřejmě čím dál častěji přidávají i jejich čtyřnozí miláčkové. Třetí týden se tak stal oficiálním týdnem štěkání. Stačí, aby si odštěkl jeden pes, a štěká celé sousedství. Dovedu si představit, že u nemilovníků psů (i když co jsou tihle za lidi) je tohle pozdvižení obzvlášť vítané. 

V předchozích týdnech nás výzva „Zůstaň doma!“ přinutila ke generálnímu úklidu domu a zbavení se nepotřebných věcí. Jediný problém je v tom, že momentálně není tak úplně možné objednat si odvoz odpadu, a tak je dvůr plný starého harampádí. To se nám ale v tyhle slunečné dny docela šiklo a posloužilo jako psí zátarasa, protože na jedné straně zahrady chybí oplocení. Čtvrtina plotu je tak poskládaná z kůlny, staré lednice, několika dlažebních kostek a žehlicího prkna. Vzhled není ideální, to jistě ne, ale slouží svému účelu a drží psy v zahradě. Jenže Forrest je ničema ničemná. Neustále prozkoumává možnosti úniku a snaží se využít každé, i sebemenší, škvíry v plotě. Často tak přistihneme Forresta s hlavou zapíchlou v plotě a zbývající končetiny (plus ocásek) se nesynchronizovaně zmítají do všech stran s cílem dostat se na totéž místo, co hlava − „na druhou stranu“. Zatím naštěstí bez výsledku. To Reggie je na hledání únikových cest příliš pohodlný a čeká, co brácha vymyslí. Svůj drahocenný čas raději investuje do vyjídání kočičích bobků. Děkujeme za úklid a ne, pusinku nechci. 

Procházky po pláži, respektive hon na oranžový míček, jsou teď na denním pořádku. Byl by hřích nejít. To hezké počasí má jen jednu nevýhodu − dost eliminuje možnosti na ukrytí balonku před Forrestem. Obyčejně by k tomu posloužila hluboká kapsa naducané bundy nebo kapuce od mikiny, jenže tričko a šortky příliš prostoru pro úschovu nenabízejí. Forrest se, pokud si je vědom, kde se míček momentálně nachází, neostýchá proštěkat celou cestu na pláž. Cesta, která obyčejně trvá asi 15-20 minut (v závislosti na tom, kolika chodcům je třeba se vyhnout přejitím na druhou stranu silnice), se s tímhle zvukovým doprovodem může jevit trochu nepříjemná. Forrest je míčkem doslova posedlý a je schopný si kvůli němu uhnat infarkt. Vydrží hodiny a hodiny běhání pro něj a víceméně nikdy nepoleví. Tady si jen krátce dovolím apelovat na všechny, kteří máte doma podobné šílence − omezte prosím v teplých dnech cvičení svých miláčků (v horkých letních dnech úplně), dbejte na jejich zdraví a nezapomínejte na vodu. Tip: Ochlazovat pejska je nutné odspoda. Proto se i sám Forrest rád nakládá do kaluží, bahna nebo do písku čerstvě ochlazeného mořem.

Uvědomila jsem si, že co se cvičení týká, psi mají tolik pohybu, že by jim to mohl závidět lecjaký olympionik v přípravě. Jenže co já? Kromě procházek se nehnu. Oprášila jsem proto svoje jogínské pozice a vyrazila do zahrady. Ano, do té stejné zahrady, ve které tráví čas i moji čtyřnozí miláčci. Hlavně se pořádně uvolnit a soustředit se na dýchání. Karanténa může být frustrující a je potřeba se zbavit přebytečných starostí pomocí různých dýchacích technik a uvolňovacích cviků. Hluboký nádech, paže se natahují ke slunci a pomalý výdech… Přistává přede mnou těžká gumová kost s hlučnou rolničkou uvnitř. „Teď ne, Forreste, cvičím,“ trpělivě odložím kost stranou a chystám se pokračovat v józe. Nemyslím, že docela pochopil, protože neváhal, popadl kostičku znovu, hodil mi ji do klína a štěkl. Jeho odpověď si překládám jako: „Nene, tady cvičí jedině Forrest.“ Vzápětí se staví do jogínské pozice štěněte a hlasitě štěká jak pes na baterky, oči těkají mezi mnou a kostičkou. Já tě chápu, ty malej mizero, ale teď mám svoji chvilku já. Beru ho do náruče, pes zmateně kouká po kostičce, která mu mizí v dálce. „Budeš teď doma,“ říkám mu, když ho stavím v kuchyni na podlahu. Forrest po mně hodí smutný výraz, ale i tak míří do pelíšku. Tak začneme znovu. Pozdrav slunci, s výdechem do pozice dítěte. To zaujalo toho línějšího z mých chlupáčů. Mokrý čumák mi teď Reggie zaboří do podpaží a snaží se pročuchat k obličeji. No, tak to né, já dobře vím, čím sis zrovna tenhle čumák docela nedávno nadíval. Odhrnu ho stranou a pokračuju v relaxaci. Reggie to nevzdává, zkouší se zavrtat zepředu. Hodí šipku mezi moji hlavu a pravou paži nataženou dopředu podložky. Čumákem si snaží prorazit cestu pod mou klíční kostí. „Hahaha,“ rozesměju se jak blázen, „to lochtá!“ Špagetka se překulí na záda a začne se vítězoslavně rochnit na rozehřáté podložce. Já se přesunu z pozice dítěte do střechy, plynule do prkna, odkud ale není, kam čatarangovat. Reggie se v nestřežené chvíli přemístil pode mě a využil pozice střechy jako svého stínidla. Stočený do klubíčka se na mě naposledy kouknul, odfouknul si a usnul přímo uprostřed podložky. Ne, takhle by to nešlo, přetočím se na bok a cvičení s pomocníky vzdávám.

Večerní procházky jsou teď den ode dne hezčí. Užívám si je hlavně já, protože mám moc ráda západy slunce, které se teď dostavují o něco později než v zimních měsících. Park je v těchhle hodinách takřka vylidněný, kachny utichly, z chodníčků ještě jemně sálá teplo a oranžové paprsky zapadajícího slunce se odráží od hladiny jezírka, ze všech stran obklopeného vrbkami − romantika. Díky tolika procházkám mi můj telefon každodenně gratuluje k deseti tisícům kroků, občas se podaří to vytáhnout i na patnáct, a ani se nechci dohadovat, kolik takových krůčků za den asi naťapají chlupáči. Není tedy úplnou záhadou, proč se mi teď často stává, že jen co večer vyrazíme z domu, kluci začnou brzdit a házet ublížené pohledy. Ignorují existenci ostatních psů a už se vůbec nenamáhají štěkat. Nevěřila jsem, že se to stane, ale po třech týdnech izolace se konečně můžu poplácat po rameni a gratulovat si k úspěchu. Dosáhla jsem totiž úplného vyčerpání svých psů. 

V případě, že ti utekly předchozí týdny, tady jsou: Život v koronténě – týden první a Život v koronténě – týden druhý.