Já nevím jak ty, ale já i Forrest snášíme ty české čtyřicítky poměrně špatně. Samozřejmě tím nemyslím čtyřicetileté Češky. Mám na mysli ta vedra, která nás v Česku poslední léta provází. O to hezčí je pak probuzení v prosluněném pokoji s výhledem na ovce, které se v příjemných pětadvaceti stupních bezstarostně pasou na travnatých loukách obklopujících naši „cottage”.
Vedle domku máme menší zahrádku, která ode dneška slouží Forrestovi k vykonávání potřeby. Plotek do výše pasu rozděluje naši zahrádku a výběh koní, o které tu pečuje jeden ze sousedů. Mimo koně mají k mé radosti taky dva pejsky, „jackrusslici” Heebee a hrubosrstou jezevčici Raddish (Ředkvička, jak jsme jí se spolubydlícím Marou začali po česku říkat). Super, Forrest bude mít kámošky (nebude). A rovnou dvě (nebude). Znáš takový ten případ, kdy ona miluje jeho, ale on nemiluje ji, protože je tu ta druhá, která se těžko dobývá, a tak je to o moc zajímavější? Inu, věř tomu nebo ne, můj pes je typickým příkladem zmíněného modelu. Ředkvička nás chodila pravidelně navštěvovat, často až přímo do domu. Chtěla si hrát, skotačit, chtěla se dělit o zahradu s Forrestem a jednoduše trávit čas po jeho boku. Byla to láska a rvalo mi srdce, že ji Forrest neopětuje. Při každé příležitosti utekl na sousední zahradu a dobýval Heebiino srdce. Ta jej ale vytrvale odmítala. Jako správná psí máma bych samozřejmě raději viděla Forresta pobíhat kolem zahrady se sice tak trochu hloupou a otrhanou, ale o to dobrosrdečnější Ředkvičkou, nežli s odmítavou Heebee. Lásce ale neporučíš.
Jak se brzy ukázalo, Forresta dobývání přestalo bavit a nakonec svůj boj o srdce pohledné „jackrusslice” vzdal. Proč by se taky honil za psy, když je kolem tolik jiných zdrojů zábavy − ovce, koně, Disney zajíčci (angličtí zajíčci totiž dorůstají do velikosti většího morčete, jsou roztomilí a jako vystřižení z Disneyho Sněhurky), bažanti a další dobrodružství, za kterým tak často vyrážel, a jehož úplná podoba mi bohužel zůstala utajena. K mé radosti se vždy bez újmy vracel a stížnosti z našeho okolí nebyly. Úniky za svobodou ale neznačily úplný konec milostného trojúhelníku. Heebee je sice z kola ven, ale Ředkvička nás stále navštěvovala. I přes Forrestův nezájem nás navštěvovala často a ráda.
Když jsem jednou takhle vyrazila na otočku do Čech, abych posbírala drby a upevnila rodinné a přátelské vztahy, Mara laskavě hlídal Forresta. Po návratu mi oznámil, že papírová Ředkvička je v tom. Dodal, že sousedka pění, protože předpokládá, že pes, který její výstavní fenku oplodnil, je Forrest. Okamžitě mě polilo horko a už jsem si v duchu plánovala, jak to celé svedu na nezkušeného psího strejdu Maru, jak jinak. Připravovala jsem se na hodně nepříjemný rozhovor, je toho přece tolik, co řešit − alimenty nebo snad podíl z prodeje štěnisek, co já o tom vím. A tak se stalo, že Forrest byl najednou tatínek pěti štěňátek, tří russlíků a dvou hrubosrstých jezevčíků, zrovna jak z Lady a Trampa. Neuvěřitelné, že? Taky to není pravda. Po několika hodinách, co mě s příhodou o Forrestově „nehodě” Mara mučil, se ke všem svým lžím přiznal. Ředkvička v sobě sice štěňátka nosí, ale Forrest v tom packy nemá. Fuj, to je úleva!
Prošvihli jste předchozí díl našeho příběhu? Nevadí, můžete si jej přečíst tady.
