Vyprávění Ze světa

Pojedeme na výlet?

Je asi polovina května, počasí je krásné, stromy kvetou, vzduch voní létem, zvířátka se vesele páří a na světě je najednou tak nějak líp. Procházka parkem se čtyřnohými bratry negativy je sice den co den stejná, ale aspoň malinko okořeněná změtí miniverzí různých zvířecích rodičů. Do téhle nádhery se nám anglická vláda rozhodla povolit uzdy a mírně rozvolnila pravidla domácího vězení. Odteď můžeme cestovat v rámci Anglie, a to nejen kvůli nezbytným výjezdům pro nákup potravin, za doktorem nebo kvůli zamávání babičce ze dvou metrů. 

Tohle je pro mě a pro kluky zlomový okamžik. Konec dennodenních procházek po stejné pláži a po stejném parku. Mno. Ne úplný konec, ta pláž je samozřejmě pořád fantastická a park taky. Odteď ale můžeme nasednout do auta a vyrazit, kam nás vítr požene. 

Tohle jen částečně vystihuje počasí, které se ve skutečnosti přihnalo

Připásuju kluky na zadní sedačky, přes které jsem přetáhla deku – dokonce jsem ji zakasala, nicméně shozená byla stejně během prvních dvou minut, a to jsme ještě nevyjeli – a modlím se, aby byl po cestě klid. Z Forresta se totiž v autě stává štěkající bestie. Vidina toho, že jedeme na výlet ho vyloženě těší, skáče jak na pružinkách a nemůže se dočkat, až mu za prdelku pomůžu do auta. Pak ale přichází okamžik, kdy usednu za volant a tady už přestáváme být takzvaně happy. Forrest je schopný proštěkat celou cestu a způsobit mi nejen prudkou bolest hlavy, ale taky dočasné ohluchnutí. Jenže bejvávalo. Od té doby, co vzadu vozíme i parťáka špagetku, který jízdu v autě bere jako perfektní příležitost k odpočinku po náročném dni plném… odpočinku, je tak nějak v klidu a jeho hlučnost úspěšně klesla až o 70 %. 

Cílem jednoho z prvních výletů je Crimdon Beach, na kterou jsme vyrazili na kamarádovo doporučení. Nic proti Crimdon Beach a kamarádovi, je tam jistě moc hezky. Jenže pak jsme sem přijeli my. Znáte takový ten typ lidí, co si naplánují dovolenou a celý týden jim proprší? Přátelé a známí je sice naoko litují, ale na druhou stranu se jich zvědavě vyptávají, jaký že je termín jejich dovolené. Nechtějí jim pohlídat psy, ani vykrást byt. Mazaní přátelé jen dobře ví, že týden před a týden po jejich plánované dovolené bude počasí naprosto předpisové. Dneska si ale tihle smolaři odpočinou, dneska jsem se do jejich botek obula já. Musela jsem někomu v obchodě před nosem vyfouknout poslední mlíko nebo je to to hovínko, co jsem po Reggiem nechala na zemi, když mi došly pytlíky na psí trus, nebo nevím, ale na Crimdon Beach mě karma dohnala. 

Celou cestu do Hartlepoolu, odkud je to na pláž jen pár minut autem, se na nás sluníčko jen smálo. Sotva jsem zapíchla auto na parkovišti na vrcholku útesu, kluky připnula k vodítkům a vyrazila po dlouhém schodišti dolů na pláž, obloha se doslova uzavřela za těžkými mraky. Ty teď nerozehnal ani prudký vítr, který se zvedl bůhví kdy a bůhví odkud. Nenecháme se odradit – nejsme z cukru a hlavně jsme sem taky jeli hodinu. 

Vyrážíme na klasický hon za oranžovým míčkem, oba miláčky překrmuju kokinky a Reggieho zběsilé výpady na nebohé kolemjdoucí pejsky už automaticky klidním, jak jinak než dalšími pamlsky. Víte, ono jít s Reggiem úplně kamkoli je veselé. Ačkoli je trpasličí jezevčík nesmírně roztomilý, jeho hopsavou útočnost a pronikavý štěkot ostatní páníčci ne úplně vítají a oceňují, protože tím svádí ke špatnostem i jejich čtyřnohé miláčky. 

Další příklad vydařeného počasí – tentokrát procházka v mléčné dráze

Když dorazíme k nejvzdálenějšímu bodu pláže, odkud už cesta vede jen přes balvany a skalní útesy, otočíme se o sto osmdesát stupňů a pomalu si to štrádujeme nazpátek. Není to daleko, půl hodinky cesty a jsme tam. Nepříznivé počasí se ale rozhodlo přitvrdit. Spustil se slejvák, který nám dokonce dopřává i nemalou várku krupobití. V takových kouzelných okamžicích se ráda ohlédnu do minulosti a v duchu hodnotím svá rozhodnutí jako: Mám si s sebou vzít dioptrické brýle nebo mi dneska stačí sluneční? Stačí sluneční. Mám si s sebou radši vzít bundu, kdyby pršelo? Ale co by pršelo. Kšiltovku brát? Nebrat, k tomuhle oblečení to stejně moc nejde. Logicky jsem tak všechna tři rozhodnutí olitovala. Brýle by bodly, protože po tom, co se obloha zatáhla, jsem přes ty sluneční už tak viděla svět dost černě, bez nich zase dost bledě a neostře. Déšť a vlhkost navíc vytvořily na sklech obří kapky a způsobily zamlženost z vnitřní strany brýlí – to jak jsem ze spěchu k autu funěla. Bunda by se hodila, protože když lije, voda po semi-kvalitní bundě jednoduše steče a můj vlněný svetr by nenasákl vodu jako houba. Kapuce u bundy navíc funguje takřka jako střecha nad hlavou, prameny vlasů by se mi tak neproměnily ve vodní průtokové roury. A konečně – čepice s kšiltem by ochránila moje brýle, tedy alespoň zčásti zajistila viditelnost, a udržela vlasy celkem v suchu. 

Jsou okamžiky, kdy se člověk nemá úplně rád. Proto je tady pes, přítel člověka, který vás miluje bezmezně, ať se děje, co se děje. Pod zapršenými a zamlženými brýlemi jsem se konečně podívala dolů na kluky. Pohled mi oplatili, respektive jej na mě vrhli, a můžu upřímně říct, že tolik zklamání, opovržení a nevraživosti pohromadě jsem jakživa neviděla. Dva promočení, zablácení a slušně řečeno naštvaní gaučáci se brodili kalužemi vody, pod nožkama jim to čvachtalo a ze všeho – právem – vinili mě. 

Deštivé počasí nemáme rádi ani v kabátu, ne tak bez něj

Zaklonila jsem hlavu, zadívala se na oblohu nad námi a kontrolovala, jak dlouho tohle peklo ještě potrvá. S překvapením jsem zjistila, že tuhle neskutečnou průtrž způsobuje docela nevinně vyhlížející, malý šedý mráček, který – kopíruje naše tempo – pluje víceméně jenom nad námi. Déšť nás kropí, dalo by se říct, celou cestu až ke schodišti, kde konečně ucítíme teplo sluníčka. Kdybych na sebe samu nebo na toho, kdo je za tohle počasí odpovědný, mohla teď vrhnout stejný pohled, jaký mi věnovali moji drazí psi zrovna před chvílí, udělala bych to. 

Vyšplhali jsme se nahoru na parkoviště a tady jsem zalitovala ještě jednou: Potřebujeme do auta ručník? Na co, ježišmarja. Stačí ta hezká světlá dečka, co jinak slouží jako přehoz na postel. Zachvistané kluky jsem naložila do auta, promáčenou sebe usadila za volant a za doprovodu hřejivých slunečních paprsků jsme vyrazili směr domů. Z výletu jsme si odvezli dvě ponaučení – 1. Crimdon Beach nás tu nechce, to nám dala celkem jednoznačně najevo. 2. Ostatní lidi si plánovat výlet evidentně umí, neboť když já jsem parkoviště opouštěla, spousta aut plná usměvavých výletníků, co se těšili na prima výlet za slunečného počasí, teprve přijížděla.

PS: Fotodokumentace na místě ze zjevných důvodů neproběhla. Veškeré obrázky jsou proto, odpusťte prosím, pouze ilustrativní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *