Vyprávění

Byl jednou jeden Forrest

Od pořízení jackrusslíka mě odrazoval snad úplně každý včetně rodiny a kamarádů. „Vždyť to je hrozný torpédo, s ním se nikdy nezastavíš,” nebo „to není žádnej gaučák, tenhleten se s tebou mazlit nebude,” oblíbené „no, tak to abys dala výpověď,” a taky „já jsem četl, že zrovna tady tendlencten teď někoho pokousal”. Torpédo ano, gaučák ano, mazel také ano. Výpověď jsem nedala, aspoň ne kvůli Forrestovi, a jeho kousavý rejstřík zůstal mimo několik kusů znetvořeného nábytku dodnes čistý. Ale vezmeme to od začátku.

Když mi bylo třiadvacet, našla jsem si byt k pronájmu a odstěhovala se z poklidné vesničky o věkovém průměru sedmdesát let do města. Chlapa se mi ulovit už dlouho nedařilo, a tak jsem se přirozeně začala ohlížet po psovi. Jako zodpovědný budoucí páníček jsem samozřejmě nebrala ohled na nic jiného než na vzhled psa. Bude bílý, bude mít monokl přes oko, bude hodný, poslušný a bude mě milovat.

Prve jsem se zakoukala do mixů maltézáčků a yorkshirů. Byli střapatí, rozkošní a tak trochu k ničemu (promiňte mi, majitelé roztomilých, střapatých plemen, mami a tati). V té chlupaté změti se mi tam ale z ničeho nic vloudil docela jiný inzerát. Že prý „Prodám štěňata Jack Russell teriéra”. Přiznám se, od té doby, co jsem viděla Masku, jsem si říkala, jak parádní by bylo mít doma tak chytrého čiperu. Dokonce jsem si už tehdy pomyslela, jak skvělé jméno by pro něj bylo „Forrest, Forrest Marušinec”. Taky by toho totiž toliko naběhal. 

Dodnes si pamatuju, že inzerovaná štěňata byla jen týden stará a spíš než psy připomínala morčata. A jestli si správně vzpomínám, štěňat tam bylo celkem šest. Do oka mi padl jeden jediný, protože i přes mládí štěněte a hlodavčí vzhled se dalo rozpoznat, že má skvrnu přes oko. To mi k lásce k němu úplně stačilo. Po dočtení inzerátu jsme si s rodiči jen navzájem vyměnili pár pohledů a já prakticky okamžitě začala vytáčet uvedené telefonní číslo. Chtěla jsem pejska a tak první otázka zněla: „Zbyli vám ještě nějací kluci?” „Máme posledního, slečinko, chcete poslat fotku?” Během chvilky mi na emailu přistála fotka štěněte a věřte nebo ne, byl to ten krasavec, kterého jsem si prve vyhlídla. Bez většího váhání jsem pak zpátky pinkla odpověď: „Přijedu se podívat co nejdřív. Myslím, že mi ho můžete rovnou zarezervovat,” a samozřejmě už v té chvíli jsem věděla, že ze mě bude psí máma.

Při první návštěvě jsem rezervaci potvrdila a od té doby jsem jezdila pravidelně kontrolovat, jak pejsek roste. Z malé myšky se pomalu ale jistě líhl pes a s ním i jeho persóna. „Jó, to jste si vybrala dobře. Tuhle Tomík (!) běhá k misce první a kutálí se od ní jako poslední. Taky toho nejvíc naspí.” Osudová láska, budeme si rozumět! Ale to jméno Tomík se mi teda vůbec nezdá. I když jsem léta dopředu plánovala, že pro tak aktivní plemeno by bylo jméno Forrest ideální, trochu jsem s konečným výběrem váhala. V té době jsem se totiž celkem čerstvě stala knižním i filmovým fandou Kmotra, a tak se mi na mysl neustále dral Vito Corleone, ale věděla jsem, že by to nakonec skončilo u Víťu, Vítečka a tak dále. A protože toho moje budoucí štěně tolik naspalo a pojedlo, napadl mě taky Sonny Koufax ze Sandlerovy komedie Velký táta. Tam zase převládala obava, aby se mi z něj nakonec nestal nervák jako byl Sonny z Corleonovy famílie. Po týdnech rozmýšlení, řadě vášnivých debat a vyslechnutí si bezpočtu odborných názorů nakonec vyhrálo jméno Forrest. Aspoň na pár let.

Bylo 15. června 2013 a ten den se jednoznačně zařadil k mým životním událostem, protože ten den jsem si konečně jela Forrestíka vyzvednout. Teď už bývalý majitel mi předal štěně s bříškem o velikosti tenisáku a hrdě mi nahlásil: „Akorát jsem je všecky krmil, cestu domů vám krásně prospí.” Na přední sedačce jsem měla připravený vysoký košík, který jsem vystlala, aby mělo štěnisko pohodlí, a vyrazila jsem se nejdřív pochlubit za našima. Pán měl pravdu, po cestě, která trvala sotva patnáct minut, byl docela klid, jen občas se z košíku ozvalo malé ufňuknutí. To je ale hodnej bobík, říkám si.  Zakrátko jsme dorazili k našim. Košík jsem hrdě odložila na zem a chystala se opatrně Forresta vytáhnout. Ten mi ale rázem předvedl, jak naše společná budoucnost vlastně bude vypadat. Vyskočil z košíku, lítal napříč zahradou jak raketa a nezastavil se, dokud po pár hodinách zběsilého dovádění konečně vyčerpáním neusnul na zemi. „No, tak to hodně štěstí, holka,” četla jsem z výrazů mých rodičů.

A že jsem ho potřebovala. Jako štěně byl Forrest vyloženě na zabití a vždycky, když se nad ním někdo začal rozplývat, měla jsem sto chutí mu toho zlořáda zcela dobrovolně předat. Od té doby, pokud potkám kohokoli s prvoadoptovaným štěnětem, vždycky popřeju hodně zdaru, sil a dodám: „Snažte si to štěně užít”. Práci jsem měla hnedle přes cestu a tak jsem se za malým Forrestíkem vydávala i o obědových pauzách, abych s ním takzvaně vyběhla na travičku. To, k čemu jsem domů vždycky přicházela, se dalo srovnávat se záběry z katastrofických filmů. Forrest mi z mého krásného bytu dělal kůlničku na dříví – a na výkaly.

Během Forrestova radostného dětství jsem navíc pohřbila nabíječku na telefon i na notebook, rozloučila se s několika kusy dřevěného nábytku a o dekách a pelíšcích ani nemluvím. Jako docela první psí pelech jsem Forrestovi pořídila ratanový košík s měkoučkým polštářem. Já vím, já si taky teď říkám, jak jsem si vlastně myslela, že tohle může dopadnout. Jenomže já měla přírodní materiály vždycky ráda a ta vidina malého pejska, co do rozkošného pelíšku postupně dorůstá, se mi náramně zamlouvala. Fakt, že totální destrukci pelíšku ten stejný malý pejsek provedl během prvních několika dnů, mě proto překvapil.

Oblíbené byly taky návštěvy u našich. Forresta jsem s sebou nakonec brávala jen tehdy, když byla možnost posedět na zahradě. Důvodů k tomu bylo hned několik. Tak zaprvé mamka nebyla úplně odvázaná z počůraných koberců a okousaných věcí. To se mi zdá fér. A nadšený nakonec nebyl ani rodinný maltézák Danny (buď ti zem lehká, brouku), který si užíval svého poklidného stáří v doposud tiché vesnické domácnosti. Nevítal ani fakt, že jako první zastávku Forrest volil jeho misku s jídlem, které si Danny zřejmě nechával na potom. Forrest misku důkladně vyčistil a pokračoval v průzkumu domácnosti. Vůbec nejradši nacházel věci zapadené pod nábytkem. To, že něco našel oznamoval štěkáním, které neustalo, dokud jsme věc pro něj nevylovili. A že to někdy byla mise. 

Postupně se samozřejmě Forrest klidnil a nakonec se z něj vyklubalo hotové psisko se vším všudy. Stal se mi tím nejlepším parťákem na výlety a nekonečné procházky plné házení toliko zbožňovaného míčku. Přinesl mi do života přesně to, v co jsem doufala. A za všechny ty momenty, kdy jsem byla jak hromádka neštěstí a on se ke mně pohotově přitulil, a vůbec za společnost, kterou mi dělá všude, kam mě osud vane, mu budu už navždycky vděčná.

PS: Pokud jste si právě pořídili štěně, přeju hodně zdaru a sil, snažte si ho užít. Pokud se věci neuklidní do jeho dvou let, doporučuji kastraci, ta mi u Forresta v jeho třech letech báječně ulevila od neplechy a sám Forrest si taky konečně oddechl. Pokud kastraci provedete příliš brzy, opět popřeji hodně zdaru a sil. Tu stejnou chybu jsem totiž udělala s Reggiem a tam mi bůh pomáhej. Ale o tom zase příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *