Vyprávění Ze světa

Cesta do Británie a šoky po vyhození kotvy

Tak a je to tady. Po překročení hranic mezi Francií a Británii a jízdou podmořským tunelem, který jsem si (bůhví proč) představovala s průhledem do oceánu, se mi Forrest začal probírat k životu a každou minutou se stával větší a větší osinou v zadnici. V té chvíli jsem si teprve začala uvědomovat, co mě čeká. Vykopnutí v Londýně se dvěma ne úplně malými zavazadly a osinkou, cesta metrem ze stanice, o jejíž existenci docela jistě nevěděli ani místní, a tříhodinová jízda vlakem do Robertsbridge v East Sussexu, kde na mě bude čekat dosluhující housekeeper. Jsem nervózní, ale jdeme na to.

V Londýně je trochu problém, že mimo park na travnatou zem úplně snadno nenarazíte. Posbírat tak z betonové země to, co si na vás miláček připravil po celém dni cestování a napráškování, může být celkem mise. A lahoda. Negativní emoce se ale brzy rozpráší. Dorážíme na nádraží Victoria, které mi z minulosti není úplně cizí. Přede mnou je nesčetně schodů, ale brečet nebudeme, musíme to projít. K mému totálnímu, přesto více než milému, překvapení přicházím velice brzy na to, že mě nikdo z místních nenechá ve štychu a okamžitě, téměř bez zeptání, nabízí pomocnou ruku s minimálně jedním z mých zavazadel. Po rychlé pomoci poňufá Forresta, zhodnotí jej jako rozkošného a spěchá dál. Osud drobné Češky jim nebyl lhostejný. Poučení: Jestliže tu za tebou někdo přispěchá a téměř se sápe po tvém kufru, zachovej klid, dokud nezačne se zavazadly prchat.

Na co je třeba si dát pozor, jsou eskalátory. Pejsek by měl být z bezpečnostních důvodů v náručí majitele, pokud je menšího vzrůstu, což jsem bohužel nedokázala splnit, protože jsem měla doslova plné ruce práce. Forrestík byl strachy bez sebe rozpláclý na jednom z posuvných schodů, ale vše zvládl bez újmy na zdraví nebo egu.

Pokud se tvoje představa anglického vlaku blíží něčemu jako ČD, hned ji smaž. Vlak je čistý, prostorný a spíš vypadá jako moderní poulička. Navíc, pokud pejsek nepatří k jednomu z bojových plemen, která mají v Británii ban, nemusí mít ani náhubek. Docela jistě se mu taky dostane spousty šišlání, hlazení a pohledů pasažérů, kteří doslova roztávají nad jeho rozkošností.

Vlakem jsem po tomhle dni cestovala nesčetněkrát, ale nikdy, podotýkám nikdy, se mi nestalo, že by vlak s několika svými vagóny v jistém bodu cesty jaksi nepočítal. Dnes je ale den, kdy to Terka a Forrest nemají mít jednoduché. Nejednou proběhlo hlášení o vlakové nápravě 6-8, ale o čem je řeč, mi zůstává tajemstvím, protože britské angličtině zatím úplně nerozumím a taky netuším, že sedím v nápravě číslo 6, a že se zpráva týká přímo mě. Vlak si v předposlední stanici dává načas a já se začínám těšit na nějaké jídlo a pohodlnou postel, kde si já i chlupáč v klidu odpočinem, a co si budeme nalhávat, taky na čistou toaletu bez masy lidí, čekající na její využití. Vlak se začíná pomalu hýbat, ale já ani Forrest se nehneme. Naštěstí nás v nehybné nápravě načapá průvodčí, a protože si pamatuje můj lístek do Robertsbridge, rychle nás přemístí do bezpečí vagónu číslo 5.

Naše cesta do Ráje (anglické městečko Rye) je téměř u konce. Jakmile jsme nastěhování do dvoupokojového přízemního domku, oba na několik hodin bok po boku usínáme.

Dobrou noc! 🙂

Chcete vědět, jak náš příběh začal a jak cestovat s pejskem do Velké Británie? Přečtěte si první díl našeho příběhu tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *