Po prvním ne tak docela úspěšném výletu na Crimdon Beach, který jsme zakončili překvapivě příjemnou projížďkou napříč těmi nejmenšími vesničkami oblasti Durham, jsme se nevzdali a rozhodli se obrazit další části severovýchodního pobřeží. Táhlo mě to často na sever a tak jsme podnikli výlety do Seahamu, South Shields nebo Whitley Bay. Krásný, všechny výlety krásný, ale po dlouhé (nejmíň hodinové) cestě tě často chytne čůrání. Po cestě jsou benzínky, no problem. Když ale za lockdownu dorazíš na místa, kde jsou hospody, kavárny i restaurace zavřené a veřejné toalety mimo provoz, procházka po zcela otevřeném pobřeží ti nenabídne moc míst, kde takzvaně čapnout. Procházky se tak nedaly moc protahovat a ve finále jsem si užila jen projížďku autem, hlasitou hudbu, svůj ještě hlasitější zpěv, dá-li se to kvílení tak nazvat, a kluci se místo vyřádění dobře prospali. Je třeba hledat víc poblíž.
U všech výletů jsem se poučila a tentokrát jsem klukům nachystala parádní psí doupě. Sklopím zadní sedačky, natáhnu přes ně deku s rukávy a ty pak zaklíním do opěrátek zadních sedaček, aby deka neujížděla při Forrestových prudkých výpadech napříč autem. Po stranách vykukují z vnitřních stěn auta háky, které jinak slouží k upevnění sedaček zpět do pozice vzpříma. Nám se teď šiknou k připnutí vodítek. Háky jsou v perfektní vzdálenosti, takže když Forresta chytne uprostřed rušné dálnice smuténka a bude se chtít drápat na můj klín, nemá šanci. Pimp My Ride hadra.
Googlím a hledám, kde se dá chodit hodiny a hodiny a pak si vzpomenu na náš loňský výlet do Sandsendu. Představ si malebné pobřežní městečko v zálivu, dobře ukryté pod kopcem. K městečku je třeba sjet po strmé točité cestě, která nabízí nádherný výhled na domky posazené v různých úrovních kopce a na třpytící se moře, které se před tebou postupně odkrývá. Zajímalo by mě, jaká je tu nehodovost, protože ignorovat, co je kolem, a nekochat se prostě nejde, na druhou stranu kochat se a k tomu bezpečně řídit se může zdát jako nadlidský úkon.
Parkoviště je hned pod kopcem. Zapíchneme to tam a já se rozhlížím, kudy tudy. Všímám si nenápadného přírodního schodiště, které vede kamsi nahoru. Je krásný jarní den, jen nám tu trochu fouká. Nasadím batoh, nechám chlupáče vyskákat z auta a můžeme vyrazit.
Schodiště se stává hned prvním zádrhelem. Forrest nadšeně překonává všechny schody, ale Reggie zůstává pozadu a tak ho nakonec beru do náruče a vynáším princeznu až nahoru. Každým krokem ztrácíme starý výhled a otevírá se nám výhled nový. Je tady tak krásně, že se co chvíli zastavuju a potichu ze sebe vydávám „jé” nebo „ó”.
Čím otevřenější výhled se nám nabízí, tím agresivnější vítr námi cloumá. V těch místech cestička doslova kopíruje útes a já si říkám, že ještě jednou se do mě ten vítr opře, letím dolů a z psích bráchů budou sirotci. Moji psíci vítr nijak příliš nepociťují. Jsou tak blízko u země, že jediné, co při pohledu na ně naznačuje, že je fučák, jsou Reggieho plandavé uši, které ve větru tancují do všech stran. Napnout mu ušiska a posadit ho na skateboard, nemusí už nikdy ťapat. Zdá se, že vítr se pořád jen zvedá a v jedné chvíli je tak nepříjemný, že otočím hlavu druhým směrem. Jenže v tom si vítr s sebou bere moje Ray-Bany a ty přistávají na okraji útesu. Jsou to jenom brýle, říkám si. Ale tady si taky uvědomím, že jiné s sebou nemám (pravda, z prvního výletu jsem se nepoučila úplně ve všech ohledech). Hlava šrotuje a kalkuluje, co je lepší – lehnout na zem a natáhnout ruku k smrtonosné propasti nebo řídit půl hodiny poslepu. Jdu k zemi. Klukům se tahle hra ohromě líbí, Reggie touží mě líbat. Jestli mě někdo z dálky pozoroval, naskytl se mu zábavný pohled na spadlou hvězdu – končetiny rozčapené do všech stran, levá paže se zmítá a snaží se rozdováděné psy udržet stranou, pravá se po něčem sápe, nohy drží balanc. Mám je! Brýle si narazím zpátky na obličej a plazím se pryč z téhle děsné cesty.
Docela rychle se dostáváme na normální trasu, při které nehrozí pád do neznáma. Přicházíme k lesíku, jehož cestička je zakončená prudkým dřevěným schodištěm. Přes koruny stromů do temného lesíku prosvítá sluníčko a brání mi tak, abych třeba jen hrubě odhadla, kde je schůdkům konec. Jinou variantu než jít vpřed ale nevidím, tak lezu. Vodítko si zapnu kolem pasu a nechám kluky vyrazit první. Forrest na pohodu, Reggie bojuje. V jedné chvíli se snaží vyšplhat do překvapivě vysokého schodku. Neúspěch špagetku posadí na – z procházek vypracovaný – zadeček, zbytek dlouhého nestabilního těla se kymácí ve vzduchu a malé přední capky komicky hrabou naprázdno směr kupředu. Když se váleček konečně převáží a už už přepadává dozadu, zachytím ho právě včas a beru zpátky do náruče. Reggie se jako obvykle tváří, že neví, která bije. Přestože mi pohled z výšky nedělá vůbec dobře, otočím se, abych zkontrolovala, jak daleko jsme. Stupeň motání hlavy mi prozradí, že vysoko. Popadám zábradlí a popoháním Forresta rytmickým, až výcvikovým, „běž, běž, běž, běž!” nahoru. Po zdolání posledního schodu běžím do bezpečí, usedám na zem a dáváme první pauzu na vodu. V téhle fázi posílám aktuální souřadnice svému spolubydlícímu a žádám o vyslání záchranných jednotek v případě, že nejsme zpátky do osmi večer. Wez je veselá kopa a tak mi obratem píše, zda si v případě, že už se neuvidíme, může nechat moji tiskárnu.
Když zvednu hlavu od telefonu, všímám si, za jak moc to šplhání se sem stálo. Je tu naprosto nádherně. Razíme si cestu polem. Levá strana nabízí pohled na okolí, pravá moře bijící o útesy, nyní už vzdálený Sandsend a ještě vzdálenější Whitby. Až tady jsem měla šanci začít pořizovat fotky. A protože jsme pro zpáteční cestu záměrně vybrali jinou trasu, vyhnuli jsme se taky dalším nástrahám.
Když jsme po několika hodinách dorazili zpátky k autu, naložila jsem unavené psíčky do auta a za jejich hlasitého podřimování jsem se rozjela směr domů. Využila jsem jejich únavy a rozhodla se jet trochu oklikou (trasu jsem si prodloužila minimálně na dvojnásobek). Uznávám, zajela jsem si sice hodně a dorazila jsem domů těsně předtím, než byly směr Sandsend vyslány záchranné služby, ale když jsem projížděla ovčími farmami v North Moore, kde mi kolem auta vesele poskakovala jehňátka, těch pár kilometrů navíc jsem si snadno prominula.
