Dělení se o postel se psem je často ožehavým tématem k debatě. Může nebo nemůže do postele? Za mě upřímně záleží na každém jednotlivci (psu) a k rozhodnutí každého (psa) mám neutrální postoj. U nepejskařů se občas setkávám s názorem, že pes patří bez výjimky úplně ven. A přesně v tenhle moment si představím třesoucí se čivavu s obojkem od Tiffanyho, svetříkem od Gucciho, uvázanou k boudě s nápisem Harrods. Ten obrázek mě baví.
Ale zpátky ke spaní. Od chvíle, co jsem byla v očekávání – tedy jsem odpověděla na inzerát „Štěňata na prodej” a jela se na to malé, tehdy ještě morče, podívat –, jsem studovala psí knížky a snažila se být správnou paničkou. „NESTRKEJTE MU TY PRSTY DO PUSY!” řvala jsem, pokud se hladící lidé nechali od Forresta dobrovolně ohlodávat. Chytré knížky napovídaly, aby bylo štěnisko prvních několik nocí se svým novým pánečkem. Říkaly: „Nový pelíšek umístěte vedle vaší postele a v případě smutnění”, štěněte, ne mého, „spusťte ruku k pelíšku, takže se k ní může štěně přivinout.” Nechala jsem Forrestíka v ložnici a v případě smutnění (tentokrát už i mého) jsem dle rady spouštěla ruku dolů do pelíšku. Na postel ale nesmí. Za tím si (zatím) stojím.
Týdny ubíhaly, Forrest rostl jak z vody a zdálo se, že dobře věděl, kde je jeho místo. Brnkačka, hele… Asi takhle – tuším, kde jsem udělala chybu. Zřejmě jsem měla pelíšek posouvat dál a dál nebo jej odnést do úplně jiné místnosti, zkrátka nedělat z několika dní záležitost několika týdnů (dobře, měsíců). Nicméně jednou si tak navlíknu pyžamo a téměř poslepu zamířím k posteli. První, čeho si všimnu – prázdný pelech. Hned vzápětí zpozoruju vetřelce ve své posteli. „A dolu!“ předstírám hněv. Forrest poslechne a se zdrceným výrazem a za zvuku mého lítostivého „ooooo“ míří zpátky do svého. Jsem na sebe hrdá, nekompromisní přístup je třeba. Když se ráno probudím, uvědomím si, že nejsem v posteli sama. A milenec to bohužel není. Přišel den, kdy Forrest rozpoznal moji slabost a zároveň svou sílu vyskočit na postel. Ten den zjistil, že vytrvalé vyhazování z postele jednou vzdám. Od té doby byla noc co noc situace stejná. Vyčkával, až usnu, a po chvilce se potajnu vkradl do postele a celou noc se tulil. A já se dál nebránila.
A tady se vracím ke své cestě do Anglie. Forrest měl něco málo přes dva roky, když jsme odcestovali. A skoro tři, když nám do našeho malého světa naboural Will. Vyvolený. Ten, kterého Forrest nepočůral. Jinak čůral úplně na každého. A dodnes čůrá. Láska na první pohled to nebyla jen z mé strany, Forrest jej okamžitě pojal za páníčka a na jeho anglické příkazy reagoval snad lépe, než na ty české. Dokonce mu vůbec nevadilo, že mu Will změnil jméno. Podle něj totiž Forrest zní skoro jako Boris a to je jednoznačně lepší jméno. Legraci si z toho dělal tak dlouho, až jsem mu i já začala v anglické komunikaci říkat Boris. Co byla pro Forresta ale velká podpásovka, bylo nelítostné vyhození nejen z postele, ale z ložnice vůbec.
Tenhle stav trval sotva několik týdnů. Kňučení a psí oči Willa nakonec donutily dveře ložnice otevřít. Forrest sice pozvánku rád přijal, ale jak se hezky říká „nabídni prst a urve ti ruku”, se vstupem do ložnice a do postele se nespokojil a vletěl až pod peřinu.
V trendu jsme pokračovali a s velkým úspěchem jej aplikovali i na štěně trpasličího jezevčíka Reggieho, kterého jsme si osvojili na jaře 2019. V mé klubíčkové poloze spánku si kluci našli pohodlí – jeden se stočil u břicha a druhý pod koleny, Will bez šance.
Protože se nám ale zdálo, že malé vtěrky zabírají na náš vkus příliš místa, byly hned v létě téhož roku převeleny do kuchyně, kde měly trávit své noci. Tahle krutá změna se projevovala hlasitým kvílením, které, jak jsme předpokládali, přejde. Nepřešlo. A nepřešlo ani po měsících. Tahle změna se samozřejmě ale neobešla bez kompromisů a dala vzniku novému rannímu rituálu. Po první ranní čůrandě, standardně kolem páté hodiny ranní, odkdy je psí táta vzhůru, měli chlapci možnost za mnou vběhnout do postele. Po tom, co jsme je přes noc chladnokrevně zavřeli do jedné místnosti, si samozřejmě zasloužili se pořádně dospat. Každé ráno jsem se asi v 5:15 už automaticky převalila na pravý bok, poodtáhla peřinu, poslepu napřáhla ruce na stranu postele a jednoho po druhém nahoru vytáhla. Kluci se okamžitě zavrtali pod peřinu, zaujali pozice a dostali tak k dobru jednu, dvě hodinky spánku se mnou. Já na oplátku vyinkasovala dvě živoucí topítka. Všichni jsme tu vítězové, poražení žádní.
Už teď si určitě říkáš, že jsem pěkná slaboška. Nechat se takhle ovládat psy. Jenže to není úplný konec. Ač nerada, musím ještě dodat, že se nám výše popsaná metoda osvědčila natolik, že dnes, po šesti měsících užívání její beta verze, jsme natrvalo otevřeli dveře do kuchyně a s nimi i přístup pod peřinu. Dobrou.
Úžasně napsané!