Druhý týden nám začal nečekanou časovou změnou, kterou jsem v důsledku okolností úplně propásla. Probudila jsem se do tmy. Unaveně jsem se natáhla pro telefon a zmateně si prohlídla čas 5:30. Jak je možný, že ještě nesvítá? Přísahala bych, že normálně vstávám minimálně do šera, navíc o půl hodiny dřív. Březen – letní čas – Google – aha!
Oproti minulému týdnu se změnilo pár dalších zásadních věcí. Gilmorky teď s klukama sledujeme (už i) ráno. Nač se hrabat z postele v 5 ráno, když se můžeme aspoň do šesti válet? První poznámka: Třetí den druhého týdne vylízám ostudně a s výčitkami svědomí z postele až v 7. Druhá poznámka: Poslední den druhého týdne se z postele sbírám v 8:22. Chlupatým bráchům to nevadí a já se za to už vůbec nestydím. Ranní double venčení jsme smrskli na jedno jediné. Když vstáváme o 2-3 (panebože) hodiny později, netřeba venčit tolikrát, že?
Počáteční zapálení do úklidu domácnosti opadlo asi o 86 %. Místo každodenního řádění s hadrem v ruce jsme úklid omezili na minimum, tedy na jeden den v týdnu. To vše pro dobro pejsků samozřejmě. Toliko stresu kvůli jednomu vysavači, ach jo. Při luxování jsem opět aplikovala známé metody na zabavení a zbavení se Forresta. Úspěšnost se nemění – je stejně nulová jako každý jiný týden. Když konečně vypnu vysavač, otočím se, abych jej odpojila i ze zásuvky. S překvapením zjišťuju, že podlaha je plná drobných nadýchaných obláčků. Ty obláčky by běžně tvořily výplň psího pelechu. Dneska ne. Dneska jsou rozeseté po podlaze. Uprostřed tohohle zjevení stojí Reggie s tím nejandělštějším výrazem a boží umučení Forrest sedí vzadu v pelechu. Jeden by řekl, že záhada má jednoznačné rozuzlení. Jenže to by tuhle špagetce nesměl kousek jednoho z obláčků viset z koutku! Forrest je v tom tentokrát nevinně a mě napadá, že Reggie nakonec s vysavačem až tak úplně v pohodě nebude.
Četnost venčení jsem pro kluky sice omezila, takže chodíme jen na nutné tři procházky denně, ale trasu jsme si prodloužili. Pokud je venku světlo, namíříme si to rovnou do parku, který je od nás jen kousek pěšky, anebo se rozšoupneme a razíme až na pláž. Parky a pláže mají (kromě spousty dalších) jednu velikou výhodu – je relativně snadné se vyhýbat ostatním, ať už z toho důvodu, že jsi asociální, tvůj pes je vřískající bestie nebo koronavirus. Forrest si procházky vždycky užíval a úplně nejradši tráví 5-10 minut na stejném místě a čte líbesbrífy (tzn. očichává vše, co tam zanechal pes, člověk, veverka, holub, …). Reggiemu, zdá se, procházky lezou už trochu na nervy a dost možná i na mozek a tak si našel v parku novou zábavu. Sbírá klacíky. Jen co vejdeme do parku, Reggieho zorničky se rozšiřují blahem a radostně popadá svůj první úlovek. Hned o metr dál leží další. Odhodí první, chopí se nového a žvýkne do něj. A hele další! Ne hezčí, ne větší, další. Je to tak trochu jako sledovat dítě v hračkářství (nebo mě – bez peněz – v obchodě s oblečením: „Jé, koukni na tohle… a jé, dívej ten rozkošnej svetřík… jééé…“). Z jednoho kousku měl ale obzvlášť velkou radost. Uchopil ho tak, že mu čouhal z tlamy směr kupředu. Rozběhl se s ním jak skokan o tyči při posledním pokusu a zapíchl mi ho zezadu do lýtka. „Co seš zas jak z divokejch vajec, ty osle?“ ohradím se vůči jeho neohrabanosti a třu si bolístko. Reggie zamrká, pouští klacík a rozverně odhopsá pro další.
Ve slunečné dny natáhneme procházku ještě víc. Pláž v Redcaru je téměř nekonečná, a protože je dostatečně široká, ani při přílivu celá záhadně nemizí pod hladinou moře (z vlastní zkušenosti vím, že se to děje). Kluci pláž bezmezně zbožňují. Forrest tahá celou cestu vpřed a nepoleví, dokud se nedostaneme na místo. Reggiemu je jedno, jakým směrem jdeme. Nemyslím, že chápe, že různé cesty můžou vést na různá místa. Až když ucítí písek mezi drápky a dojde mu, kde se nacházíme, pomalu rozvrtí svůj dlouhý myší ocásek a nepřestane, dokud pláž zase neopouštíme. A tenhle pes nevrtí ocasem jen tak pro nic za nic. Pláž je téměř vylidněná a široko daleko není vidno psa ani člověka. Kluky proto vypustím statečně na volno. Nemám u sebe kokinka, míček, nemám nic. Forrestovi důvěřuju, vím, že se vrátí. Jenže Reggie je tvor nevyzpytatelný a tak čekám, co bude. Odpovědi se mi dostalo celkem rychle, protože se z jezevčíka stala záhy černá pomlčka někde hodně v dáli. Hlavou mi prolítlo, že má čip i známku, i když se starou adresou, telefonní číslo a jméno ale pořád sedí. Mezitím co přemítám, jaké hodné plemeno zvolím tentokrát, hodí přede mě Forrest nám dobře známý oranžovo modrý balonek. Kdes ho vzal? Muselo nám ho seslat samo psí nebe nebo nějaký zapomnětlivý páníček. Už po prvním hodu pomlčka zbystří a začne nabývat na velikosti. Za pár vteřin už se zapojuje do hry a ani ho nenapadne brát zase tlapky na ramena. Na pláž odteď už bez míčku nevyrazíme.
Jedna z mála věcí, na kterých se nic moc nemění, jsou naše večery. Strukturálně vypadají stejně. Chlupáči jsou tak vyšťavení, že je pomalu zázrak zastihnout je kdykoli během dne vzhůru. Jen čas, kdy já zhasínám poslední lampičku se v tomhle týdnu o něco posunul. Nijak radikálně, ale… Jémine, to je hodin! Kluci, je čas. Honem do pyžámek a hurá do postele, ať jsme ready na další náročný týden.
Pokud ti unikl náš první týden, tady je: Život v koronténě – týden první.
